Pátrání po jedné ženě
Identificazione di una donna
Identification d'une femme
Pátranie po jednej žene
Identification of a Woman
Obsahy(1)
Poslední Antonioniho samostatně natočený film se vrací k principu, který v tzv. tetralogii citů ztělesnila Monica Vittiová a který ovládal celé Antonioniho dílo. Je jím žena jako výzva, záhada i jako mužův klíč k pochopení mechanismu světa. Jenže vzájemné neporozumění je tak hluboké, že tato možnost zůstává nevyužita. Hrdina, rozvedený čtyřicetiletý režisér, hledá v různých městech obraz ženy pro svůj příští film, a táž žena se má zároveň stát řešením jeho života. Nepřiznaná cesta za ideálem ho postupně dovádí k dalším rozchodům a osobním prohrám. Cíl se ztrácí, jako by se na něj díval obráceným dalekohledem, až nakonec otázka stojí docela jinak: nikoli jak nalézt to pravé, ale jak udržet, co zbylo. Mnohokrát přestřihávaný snímek zůstal ve své době nedoceněn. (Febiofest)
(více)Videa (1)
Recenze (37)
Opět film, který Antonionimu sednul. Sice se nejednou zadrhne, ale na to už jsem přece jenom u tohohle pána zvyklý... A ne že bych měl něco proti posouvání, ale jsem rád, že oproti minulé zrůdnosti Tajemství Oberwaldu udělal krok zpět ke své klasičtější poloze. (Hudba velmi podléhající době vzniku je opravdu bizarní...) ()
Film, který je podle mě protivně přesexualizovaný, odtržený od reality, beznadějně zaseklý v době svého vzniku a celkově nesnesitelný i svou délkou. Hlavní hrdina nemusí chodit do práce, tudíž má dostatek času řešit jakési pseudoumělecké problémy, klátit ženský (není bez zajímavosti, že všechny jsou ostříhané na krátko) a pořád se někam přemísťovat autem, což je ve výsledku skutečně úmorné. Dokoukat to bylo utrpení - tematicky podobný Fellini je úplně někde jinde. ()
Unylá a rozbředlá umělecká ipsace, která si ve svém manýrismu neví rady a bloumá egocentrickou krajinou Antonioniho duše. Nuda a zahleděnost do sebe. Ztráta konceptu a zřejmě i soudnosti. Spousta redundantních prvků, které pouze mlží. Závěrečné vyústění s motivem kosmické lodi plující vstříc Slunci je za hranicí kýče. ()
Předpokládám, že do hlavní postavy promítl Antonioni sám sebe a chtěl nám říci cosi ve smyslu, že je rozervaným géniem, jehož životem prochází spousta krásných žen a on chudák neví, pro kterou se rozhodnout. Nic proti této masturbaci, vadí mi spíš nedostatek nějakého nadhledu a nezajímavý a průměrně zahraný hlavní hrdina. Daleko zajímavější (a také krásnější, samozřejmě) jsou ženské postavy, kvůli nim stojí za to se na film mrknout. ()
Silný film. Nedovolím si dát méně než čtyři hvězdičky, i když by po mém soudu mohl mít trochu rychlejší spád. Ale asi je na něm vidět, jak se za čtvrtstoletí zrychlilo tempo filmového vyprávění... Sděluje věci, které se sdělují těžko, možná snáze skrze literaturu nebo poesii... Rozhodně to není mlácení prázdné slámy. Mužské a ženské vnímání je vskutku v tolika věcech odlišné a chlap má opravdu tolikrát pocit, že žena je asi z jiné planety... Samozřejmě, že ten "sluneční výlet" na závěr je jakýsi únik z reálného světa a taky jsem si při té scéně v benátském hotelu říkal: "ty pitomče, obejmi ji, víš jak moc se ve své ženské zranitelnosti potřebuje o tebe opřít"... A je asi typické, že tuhle základní věc v mužsko-ženských vtazích Niccolo nepochopil... Bohužel... Moc se zaměstnáváme hledáním faktů a málo nás zajímá, co druhý opravdu prožívá... Někdy je ta propast tak veliká a všude tolik mlhy, že ani nedohlédneme... ()
Reklama